Shrňme si to v bodech:
- Lisabon: ne, opravdu neomezil suverenitu států, protože jim rozdělil při rozhodování o těch nejdůležitějších otázkách EU hlasy tak, aby největší nemohli šikanovat nejslabší a nejslabší nemohli blokovat vůli většiny. Ten proces – bolestný, přiznávám - se začal 50 let před naším vstupem a to, že paní Šichtařová podle všeho nezná dějiny EU, na tom nic nemění. Ani na tom, že za ČR jezdí do Bruselu vyjednávat politici, kteří neumí žblebtnout anglicky, a proto sedí o přestávkách, mezi oficiálním čtením statementů, sami a pak jako jediní zvedají ruku proti.
- „Argument o „ruské náruči“ nemá s členstvím v EU nic společného.“ Dream on, baby. NATO je primárně obranný vojenský spolek, který pokrývá jen úzký výsek národní bezpečnosti. 21. století je z tohoto hlediska úplně někde jinde: naše země závisí z 85 % na mezinárodním obchodu, takže pokud do národní bezpečnosti započítáváte také ekonomickou prosperitu (k čemu by asi vedla ekonomika na lopatkách? K věčnému míru určitě ne), tak je EU a její obrovský vnitřní trh bez bariér pro naši vnitřní stabilitu zcela zásadní. Vzájemná ekonomická provázanost je totiž v základu bezpečnosti.
- Eurofondy. Zde narážíme na limity uvažování paní ekonomky. Jasně: řekněte svému starostovi, který je závislý na penězích od státu, nebo svému hejtmanovi, který se rok co rok bije s Ministerstvem financí o každou kačku na provoz nemocnic, opravy cest a školy, že jsou „neúspěšní a neumí si peníze sami vydělat“. Pošle vás někam. Protože, ano, neumí, a proto jsou pro neinvestiční projekty typu veřejné infrastruktury, škol, nemocnic nebo železničních koridorů EU fondy tak důležité. Navedená? Nemyslím si.
- BREXIT. „Je sice pravda, že Brexit dosud technicky neproběhl“. Přesně. Mlčeti zlato a víc sledovat oficiální britské statistiky (zn. padá a padá). To se paní Šichtařové ale do krámu moc nehodí, takže se omezí na argumentačně prázdný odstavec. Není co dodat.
- Makroekonomické ukazatele. Ach, bože. Vždyť za tenhle odstavec by vyletěl každý student ekonomie: na jedné straně se autorka ohání schopností státu ufinancovat import, ale na druhé straně ani slůvkem nezavadí o strukturu naší extrémně otevřené ekonomiky. HDP odvislé od EU, 83, 1 % našeho exportu do EU, stovky firem napojených na globální hodnotové řetězce, skrz evropské firmy, ale „s EU to přímo nesouvisí“. Takže back to school, paní Šichtařová.
- Ach, die Schweiz: „...například Švýcarsko není členem EU ani Evropského hospodářského prostoru (EHP), ale to jej nijak neomezuje, protože přístup na jednotný evropský trh má řešeno skrze bilaterální smlouvy“. Tak určitě, akorát jste, milá paní autorko, zapomněla na to, kolik si Švajc za ty smlouvy platí a jak dlouho je vyjednávalo (30 mld. jen na platbách novým členským států, vyjednávání trvalo 20 let).
- Bilaterální dohody: je zarážející, s jakou vírou v blbost čtenářů paní Šichtařová k psaní svých blogů přistupuje. Myslí si, že čtenáři neví, že dohoda o volném obchodu s Kanadou se vyjednávala 7 let, že Švýcaři si museli počkat celých 20 let a že Britové budou platit jak mourovatí a kdo ví, jak to celé dopadne. Na druhou stranu, její víra v český stát je obdivuhodná: nedokážeme se dohodnout ani na tom, kolik bude u nás dálnic a kam povedou, „ale s EU to půjde levou zadní.“ Tak určitě.
- Součinnost a msta EU + sankce: ouvej, zase ten argumentíček o malém českém národečku, kterému všichni šlapou na bolístko a chtějí ho vočůrat. Prdlačky. EU je elitní klub, vstup tam stojí stovky a tisíce hodin jednání o vzájemných smluvních vztazích a to, co autorka označuje jako „truc“, jsou jasná smluvní pravidla. Nechceš se jimi řídit? Nemusíš, ale nepočítej s tím, že si tě budeme hýčkat. A proč taky? To se nazývá pragmatismus, paní Šichtařová.
A sankce? Už jen neuvěřitelná lehkost spekulací autorky o tak výjimečném a kontroverzním nástroji jako jsou sankce EU, jsou důkazem toho, jak pohodlně si hoví ve svém malém českém eurofobním křesílku. Jaké sankce má na mysli? Provinili bychom se vystoupením z EU snad porušením mezinárodního práva? Napadli bychom tím souseda a ukradli mu kus jeho území? Ne. Tak prosím, už dost, paní Šichtařová.
Jen navedená? Doufejme.